4.den: Po snídani jsme se vydali podél pobřeží Costa del Sol do přístavu Algeciras. Projížděli jsme kolem britské kolonie Gibraltar( 30 000 obyv.) V roce 711 tu přistál arabský vojevůdce z Tangeru Tárik Ibn Zijád a zahájil tak invazi na Pyrenejský poloostrov. Název Gibraltar je odvozen od Džebel al Tárik ( Tárikova hory). Kastilci skálu vyrvali muslimům v roce 1462. V roce 1704 ve válkách o dědictví španělské dobyla Gibraltar anglo-holandská flotila. Velká Británie si na mírových jednáních roku 1713 nechala smluvně stvrdit své držení skály. Většina z 30 000 obyvatel dodnes chce zachovat status quo. Hlavním pilířem ekonomiky je zde turismus a také přístavní a finanční služby.Skála je vysoká 462 m , jedná se o veliký vápencový hřeben protkaný kilometry vojenských tunelů. Mluví se zde anglicky, ale téměř všichni ovládají také španělštinu. Po více než hodině plavby z Algeciras jsme přistáli v Ceutě, autonomním španělském městě na africkém území. Ceuta je teritorium o velikosti necelých 20km2, na kterém žije téměř 80tisíc obyvatel. Ceuťané jsou národnostním a náboženským mixem katolických Španělů, muslimských Berberů a Arabů, ale i Indů a Židů. Všechny etnické skupiny zde žijí ve vzájemné toleranci. Strategická poloha předurčila Ceutu k bohatým dějinám. Její jméno pravděpodobně pochází z římského období a latinského výrazu pro sedm pahorků. Výraz „septum“ se promítl i do jejího arabského názvu „Sebta“. Po antických Římanech ani po Arabech se však v Ceutě žádné významné památky nedochovaly, jak jsme se na vlastní oči přesvědčili. Již 600 let je ovládána z Evropy. Arabům patřila kratší dobu než španělská Andalusie. Město má evropský nádech a vesměs křesťanské památky. Hlavnímu náměstí dominují kostely zasvěcené patronce města, Panně Marii. Katedrála stojí na místě mešity a byla v průběhu věků několikrát přestavována, naposledy ve 20.století. Barokní podobu si uchoval o něco menší kostel Panny Marie africké. Válečné dějiny připomíná pevnost Svatého Filipa z přelomu 17. a 18.století. Ta si uchovala i vodní příkop. Zatímco geograficky jsme na půdu Afriky vstoupili po vylodění v Ceutě, politické hranice jsme překonávali až za městem. Pevninské hranice španělské enklávy a zároveň Evropské unie obepíná 11km dlouhá železná opona, jejímž jedinou propustí je silniční hraniční přechod. Po dvou hodinách hraničních procedur jsme vjeli na území Marockého království. Maroko je nejzápadnější zemí arabského a islámského světa. Rozprostírá se na ploše více než 700tisíc km2, což představuje desetinásobek rozlohy České republiky. Páteří království je pohoří Atlas, které horou Djebel Toubkal dosahuje výšky 4170m. V severní Africe není žádná vyšší hora. Na severu Maroko omývá Středozemní moře a na západě ho rámuje Atlantik. Z východu do něj zasahuje největší světová poušť, Sahara. Maroko obývá téměř 40milión lidí, z toho polovinu tvoří Berbeři, původní obyvatelé severní Afriky, polovinu Arabové, kteří se tady usazovali od 8.století. Maroko je konstituční monarchií. Současný král Mohamed VI. stejně jako jeho předchůdci pochází z rodu Alaouitů, potomků proroka Mohameda. Maroko patří k nejdemokratičtějším a hospodářsky nejsilnějším státům Afriky. Po staletí bylo mocným sultanátem, který si udržel nezávislost na evropských velmocích i na osmanských Turcích, kteří do své říše zahrnuli téměř celou severní Afriku. Kolonií bylo jen necelých 50 let, když v letech 1912 až 1956 jádro země ovládali Francouzi a severní pobřeží spolu s teritoriem dnešní Západní Sahary na jihu okupovali Španělé. Kolonisté po sobě zanechali dopravní infrastrukturu, moderní předměstí evropského střihu, přístav Casablanca i vinice. Francie má dodnes v Maroku velký vliv a francouzština je nejpreferovanějším cizím jazykem v zemi. Na marocké půdě se nám nejdříve postavil do cesty Tanger, který má s předměstími 700tisíc obyvatel a je tak pátým největším městem v zemi. Již od antiky patří mezi nejvýznamnější přístavy severní Afriky a dokáže tak těžit ze své polohy na rozhraní Gibraltarské úžiny a Atlantiku. V letech 1923 až 1956 měl status svobodného města pod kontrolou světových velmocí. V Tangeru jsme strávili svou první marockou noc, když jsme bydleli v hotelu u bulváru Pasteur v evropsky vyhlížející části města. Večer jsme se prošli po promenádě u přístavu a ochutnali marockou whisky jak se říká zdejšímu mátovému čaji.
